Translated by: Hout

Zdroj: Ride UK

OK, povídej o tom víkendu a chci slyšet každou podrobnost.

Hmmm... ten contest, byl jsem na něj připravenej na 100 %, byl jsem jen já a kolo a byla to naprostá harmonie, poprvý v životě... Dostal jsem nový S&M, Neil Wood a Chris Moeller ho udělali přímo pro mě. Už jsem nebyl pod žádným tlakem od svých sponzorů, jezdil jsem jen za Oakley, super lidi, kteří stáli vždy za mnou v dobrých i špatných časech. To samý jsem si myslel taky o Vansu... heh, ale to je zase jiná story...

...tak ven s tím...

Ok, Rolex Replica Watches dva týdny před Dew Tour v Baltimoru pořádal contest Kye Forte v Anglii, byl to Empire of Dirt. Jak jsem říkal, cítil jsem se na kole fantasticky a tenhle contest mi připadal skvělej, luxus trať, hodně jsem tam chtěl jet. Dostal jsem pozvánku, volal domů rodičům, kámošům, pár lidí jelo dokonce 8 hodin autem, aby se tam dostali a mohli mě vidět. Zkrátka hodně jsem se na to těšil.

Už dříve mi přestali chodit peníze od Vansu,

5 měsíců jsme nebyli v kontaktu. Zvednul jsem telefon a snad stokrát se pokoušel dovolat Jerrymu Baddersovi (Vans Team Manager), nebral to, neodpovídal na zprávy. Nebylo to pro mě jednoduchý se s tím vyrovnat, neměl jsem peníze, složitá situace, ale snažil jsem se na to moc nemyslet a brát to, jak to je. Jednou jsem jel z Woodwardu, stavil jsem se na benzínce a náhodou tam zalistoval v posledním RIDE bmx magu. Byla tam reklama na Vans, koukám, já a moje jméno nikde... Konečně mi to došlo a byl jsem hodně nasranej, že se to dovídám z časáku, že ani nemaj odvahu zvednout telefon a říct mi, že na mě serou... Když jsem pak konečně mluvil s Baddersem, dost sprostě jsem ho vyhlásil. Po čase mě to přešlo, omluvil se a dohodli jsme se na další spolupráci. Jerry slíbil, že mi zaplatí cestu do Anglie na Empire of Dirt, paráda. Žena mě pak hodila na letiště do L.A., čekám si ve frontě, pohoda, dostanu se na řadu a najednou „pane, vaše letenka je stornovaná“. Říkám „cože, jak stornovaná?!? Počkejte chvilku, musím si zavolat.“ Vůbec jsem nechápal, co se děje, volám Baddersovi, vzal mi to skoro okamžitě, poprvý po hodně dlouhý době, „Jerry, jsem na letišti a prý je moje letenka stornovaná, nevíš o tom něco?“ A on „Hele vole, nikdy si nesmíš dovolit se mnou takhle mluvit, nikdy. Doufám, že ti to už je jasný.“ Šel jsem do kolen, všichni tam na mě čekali, těšili se, rodina, přátelé, všichni... A on jen „Ty zmrde, takhle se mnou prostě mluvit nebudeš...“ Pomalu mu odpovídám: „Teď dobře poslouchej, jestli tě potkám v Baltimoru, rozsekám ti ksicht!“ Zavěsil jsem, žena pro mě musela zase přijet, bylo po Anglii. Tohle pro mě byla velká facka a o to víc jsem byl nažhavenej na Baltimore, jezdil jsem každej den, od rána do večera.

Do Baltimoru jsem se pak dostal díky Rockstars a Pro Riders, výborný lidi, díky za to. Chris Gentry mě vyzvednul na letišti, odkud jsme jeli do hotelu. Ve dveřích jsem potkal Badderse... „Shit, Chrisi pohlídej mi prosím bágly...“ Postavím se před Badderse a povídám: „Myslím, že ti něco dlužím ty buzíku!“ On přistoupí úplně ke mně, obličej proti obličeji a povídá: „Čekám na tebe Murray, myslíš si, že se mnou budeš takhle mluvit?“ Věděl, že jsem v prdeli a hrál na to, že mě zastraší. Jenže já to věděl taky. Nasadil jsem levej hák a totálně ho knockoutoval, skácel se jak pytel brambor. Seběhli se další lidi od Vansu, pomohli mu na nohy, já jsem furt napruženej ho znova sejmout, když v tom někdo zahlásí: „Murray, ještě jednou tohle uděláš a v týmu jsi skončil!“ „Cože???“ A Jerry jen hekne „no jo, zatím pořád ještě jo.“ ...do hajzlu cože? Viděl jsem tu reklamu, vysrali jste se na mě, chytám nerva zatřepu s ním a ještě jednou ho napaluju.

Ten víkend mě zajímaly jen dvě věci, sejmout Badderse a vyhrát contest, nic jinýho. Dodnes nelituju, že jsem ho sejmul. Náš spor se tím vyřešil, hodili jsme to za hlavu a teď jsme dobří přátelé.

Ale k závodu, v tréninku jsem se cítil skvěle, skoky sice stály za hovno, ale to mi nevadilo. Na kole jsem brzy zapomněl na příhodu s Jerrym a jezdilo se mi fakt dobře, kvaldu jsem dal čtvrtej a přitom jsem nevytáhnul žádný ze svých velkých triků. Šel jsem brzo spát, ráno se vzbudil svěží, připravenej na finále, bylo tam tisíce lidí, dirt byla ten den hlavní disciplína... Po první jízdě jsem byl první, byla to paráda, druhou jízdu dávám no foot to turndown backflip, 360 tabletop a double beko... nešel jsem úplně dobře, ujelo mi to na dopadu a dal jsem si pěknou ránu do hlavy.

Před poslední jízdou jsi se pokřižoval, proč?

Ani vlastně nevím, nikdy před tím jsem se nekřižoval, bylo to spontánní. Já si na to vůbec nepamatuju, viděl jsem to na videu, nevím, kde se to ve mně vzalo.

Když jsi se rozbil v druhý jízdě, nebyl jsi trochu otřesenej? Přeci jen rána do hlavy...

No jo, viděl jsem hvězdičky, světla, nebylo to úplně v pohodě. Lidi se mě ptali, jestli jsem v pořádku, není to sranda dát si ránu do hlavy. Jenže v tu chvíli, připadal jsem si jako nějaký zvíře v kleci, který dostane ránu, motá se, ale nemá kam utéct, nemůže přestat. Nic na světě mě nemohlo zastavit, abych do toho nešel znova, obzvlášť, když mi chyběl jen malej kousek předchozí jízdu. Jednu jedinou jízdu a jsem zpátky, znovu na vrcholu po tom všem... nikdo a nic mě nemohlo zastavit.

Věříš, že ti bůh ten den zachránil život?

To nedokážu říct. Ale nějakou víru mám. V nemocnici jsem třikrát umřel a znovu se probudil. Musí to mít nějaký důvod, ať už pokročilá medicína nebo bůh, nevím, každej ať si to přebere. Pro mě je to zázrak.

Tenhle trik, double backflip, nastartoval tvoji kariéru a nakonec ji utnul... uvědomoval sis někdy, jak nebezpečný trik to je a že by se mohlo něco takovýho stát?

Jo. I když jsem ho vychytal do dokonalosti, byl to pro mě stejně vždycky, vždycky, vždycky absolutní psycho trik. Nejšílenější trik jakej existuje je double backflip. Kdokoliv vám potvrdí, že double beko je nejvíc. Je to strašně rychlý, velký přetížení, zastavit to a najít dopad, neuvěřitelně obtížný.... Důležitá je mentální síla, sebevědomí a trénink. Pokud si stoprocentně nevěříte, jdete do obrovskýho rizika. Rozsekal jsem se při něm nesčetněkrát, spousty bezvědomí, zamotání se do kola, naražený koule, zlomil jsem si žebra, když jsem nedotočil. Vždycky jsem se snažil první točit rychle, na druhý mít dost času, abych se mohl rozbalit a najít dopad.

U Nastyho jsem jednou jen o kousek nedotočil, předkem trefil hranu, šel jsem žebrama na řídítka a pak na hlavu... Bezvědomí a dvě zlomený žebra, posbíral jsem se, šel do něj hned znovu a přetočil, napotřetí jsem ho odjel nejvíc na čistotu... Když se mi jednou skoro povedlo a těsně jsem se rozbil, všechno mi bylo jedno, musel jsem vstát a jít do něj znovu. Je to takovej adrenalin, že necítíte nic, jen to chcete znovu. Bolest přijde až pak. Nicméně vždycky, když jsem šel do double backflipu, vždycky jsem si musel být na 100 % jistej. U tohohle triku nesmíš zaváhat, něco rozmýšlet ve vzduchu, na to je pozdě.

A je taky něco jinýho ho dělat na funboxu, ten je vždycky skoro stejnej, známej radius, mírnej dopad, nic co by mohlo překvapit. Ale na hlíně? Pokaždý jinej skok, jinej nájezd, navíc může pracovat, foukne vám vítr, hrana, vostrej dopad.... totál psycho.

Pamatuješ si něco z toho pádu?

Vůbec nic.

Vůbec nic? Nic se ti nevybavuje z toho před tím ani potom?

Heh, vybavují se mi některý věci, nepředstavitelný noční můry, velký psycha... Říkám noční můry, ale pro mě to bylo všechno skutečný...

Řekni nám něco o těch psychózách, co se ti vybavují.

Pohyboval jsem se pořád jakoby v mlze, hodně mimo, uvědomoval jsem si, že můj život visí na vlásku. Nemohl jsem z toho ven. První věc, kterou si vybavuji, když jsem se probral, je tma a já vycházím z té tmy do světla, kolem mě různý vybavení, hadice z pusy a z nosu, cítíš něco uvnitř sebe, co kontroluje tvé tělo, vidíš rozmazaně, nemůžeš polknout, slyšíš ty přístroje okolo, jak pípaj a dělají divné zvuky, ty přístroje, který tě drží při životě. První, koho jsem viděl, byla moje máma a vedle ní stál děda. Možná tam bylo víc lidí, ale já si pamatuju jen tyhle dva. Pak se mě zmocnila hrozná panika, snažil jsem se vstát, byl jsem přivázaný k lůžku, jako bych byl ve svěrací kazajce, nemohl jsem se vůbec pohnout, co to do hajzlu znamená? Snažil jsem se komunikovat s lidmi, nemohl jsem mluvit, tak máma vytáhla elektronickou klávesnici s písmeny, ukazovala na každé písmeno a já na ní mrknul, když bylo správné písmeno. První slovo, které jsem takto vyslovil, bylo BIBLE. Nekecám, nevím, proč jsem to řekl, ale je to pravda. To je moje první vzpomínka, když jsem se probral.

Upadnul jsem znovu do komatu a objevily se halucinace, pro mě to ale byla skutečnost, stalo se to. Byl jsem v sedmnáctém patře v nějakém mrakodrapu, pokoj, ve kterým jsem ležel, byl nakloněný, postel jsem měl zavěšenou na laně pro bungee jumping a visel jsem s ní v prostoru napůl venku, viděl jsem pod sebou ulice, domy. Začal jsem z toho být vypsychnutej, měl jsem strach, viděl jsem věci, skutečný věci, halucinace, zdálo se mi třeba, že jsem v jedné velké laboratoři na pokusy s drogami (methamfetamin – psychedelická droga, hlavní složka extáze)), nějaká moje bývalá přítelkyně na mě zkouší různé věci, představuje samotné zlo, připoutá mě, že se nemohu hnout, zkouším utéct, ale ve snu nemůžeš utíkat, vypadá jako methamfetaminová čarodějnice, pak tam byli doktoři, kteří mě nabíjejí amfetaminem, pamatuju si, jak se mě zmocňovala obrovská hrůza, když jsem doktory jen viděl, nechte mě proboha bejt, ale oni mi říkali, že ta čarodějnice zamkla dveře a nemůžou mě nechat bejt... Měl jsem strach, že i skuteční doktoři, kteří se mi snažili pomoct, v tom jedou taky... Pak jsem usnul a objevil se na nepřátelské pirátské lodi, byl tam také můj syn, hodili ho přes palubu a mě za ním, bylo to příšerný, věděl jsem, že umře, když se k němu nedostanu. Nakonec se mi podařilo ho zachránit a probudil jsem se. Začínal jsem z toho úplně blouznit, dva týdny jsem byl mimo, nevěděl co je realita, těžká paranoia... Jediný, co jsem považoval za sen, bylo to s Masonem (Stephenův syn), všechno ostatní byla skutečnost.

Byl jsem taky ve Woodwardu, bylo to v zimě. Nevím proč, ale byl tam se mnou James Foster (PRO dirtař), dostal jsem za úkol od Travise Pastrany najít v ledě zamrzlé tělo Christophera Reevese (Christopher Reeve byl známý americký herec, první představitel filmového supermana, zranil se při pádu z koně a ochrnul na celé tělo, byl nejznámějším člověkem s tímto zraněním a založil fond Christophera Reevese, který pomáhá podobně postiženým lidem, Christopher Reeve zemřel na podzim roku 2004), kopal jsem ledem a hledal, jeho rodina mi platila 5.000 $ za každou jeho nalezenou kost na moje vlastní léčebné výdaje... psycho. Už ve snu myslím na svoji cestu k zotavení... Travis Pastrana se možná objevil v mých snech, protože byl jeden z prvních, kdo mě přišel do nemocnice navštívit. Kde se ale všechny ty haluze vzaly, to je mi záhadou.

Pamatuju si taky bráchu, byla tam ještě máma, táta, děda, odpočítávají ...8...7...6...5... říkají mi, že musím vydržet... když přišla nula, úplně jsem vypnul, padám do tmy, konec... Pravděpodobně to byla chvíle, když mě poprvý odpojili od ventilátoru a já bojoval o svůj holej život. O čtyři týdny později jsem opustil Baltimorskou nemocnici, celou dobu tam jsem byl úplně v hajzlu, dvakrát jsem tam zemřel...

Převáželi mě letecky do speciální nemocnice v Denveru, na cestu mi špatně nastavili ventilátor, to není sranda, jakákoliv chyba se rovná smrt. Přišlo se na to při převozu k letadlu, jedna část nebyla upevněná, narychlo to zatapovali páskou, běžná věc, takhle se to dělá. Pak nic nevím, probral jsem se až tam a koukám, ventilátor je zase špatně, tma... 2 minuty a 42 sekund jsem byl mrtvý, dávali mi masáž srdce, aby mě vzkřísili, „jsi tam, jsi tam?“ „...jo, jsem v pohodě.“ Myslel jsem, že půjdu na speciální rehabilitace a budu se dávat dohromady, ale oni mě místo toho vzali do normální místní nemocnice, to bylo peklo, peklo jak svině. Pokoj vedle ležel nějaký týpek, další den umřel, zůstala z něj ale zdravá ledvina, kterou mu vyoperovali. Přišel jeho otec a dostal do rukou místo syna jeho vlastní ledvinu, tady máte... Byli tam postřelení lidé, jeden ležel kousek vedle, jen tak tak přežil, pár dní na to se ho někdo pokusil zabít znovu... Lidi umírali nalevo i napravo a já ležel uprostřed toho. Pátý týden byl hrozný, už jsem byl docela při sobě a ležet v týhle díře při plným vědomí bylo dost. Čistili mi plíce, byly plný hlíny za celý ty roky kopání na trailsech, to doktoři nikdy neviděli a nevěděli si s tím rady.

Další týden jsem se konečně dostal do rehabilitačního centra, bylo to nejlepší místo toho druhu ve Státech. Myslel jsem, že mě tam dají dohromady (myšleno, že začne sám dýchat a fungovat), ale když mě poprvý odpojili od ventilátoru, ochablý plíce a dýchací svalstvo odmítlo pracovat, vydržel jsem 20 sekund... Byl jsem z toho hodně špatnej, pochopil jsem, že tohle bude první těžká zkouška, odpojit se od tý mašiny a dýchat sám. Brzy jsem to zvládnul už celých osmnáct hodin, ale mé tělo nefungovalo správně, měl jsem vysokou hladinu oxidu uhličitýho v krvi a zase mě to odstřelilo. Trvalo mi pět měsíců, než jsem dokázal sám dýchat bez ventilátoru a byla to zatraceně těžká dřina, to mi věřte. Potom jsem dostal pojízdné křeslo a začal se učit alespoň trochu fungovat a taky začal s rehabilitacemi. Rehabilitace, rehabilitace a zase rehabilitace, každý den, dodnes.

Objevila se velká vlna solidarity a podpory pro tebe...

Ty vole, bez těch lidí bych to nikdy sám nezvládnul. Zažil jsem největší peklo a nebýt mé rodiny, přátel, celé bmx komunity, ale i lidí odjinud, skaters, motokrosaři, ti všichni mi strašně pomohli a pomáhají... Mat Hoffman, legenda legend, mi tvrdí, že jsem pro něj inspirací, co on zažil není nic proti mě a jsem jeho vzor, ty vole, Mat Hoffman. Řekl mi, že umřel jen dvakrát a já třikrát, že jsem ho dostal... Je to borec.

Nevím, jak všem dostatečně poděkovat za všechno, co pro mě udělali a dělají, bez vás bych tu už nebyl. Díky moc všem, jste skvělí.

Zamýšlel jsi se nad tím, co by se mělo změnit, aby jezdce v budoucnu nepotkala taková tragédie jako tebe?

Už jsem si všimnul nějakých změn po mé nehodě. Ale abych řekl pravdu, měl jsem spíš co dělat sám se sebou a byl jsem bezradný v tom, jak pomoci ostatním předejít nějaké velké nehodě. Obecně nemůžeš jezdce ochránit, stejně do toho půjdou po hlavě, ale přeci alespoň něco.

V Baltimoru se byl na contestu podívat syn pracovnice v Christopher Reeves Foundation. Tenhle týpek, Zac se jmenuje, poprosil mámu, aby mi zkusila pomoci. Byli to právě oni, kdo mi pověděl o doktoru McDonaldovi a Patricku Rummerfieldovi, což je jediný člověk na světě, kterýmu se podařilo plně uzdravit z podobného zranění, jaké mám já. Za to jsem Zacovi strašně moc vděčný. Snad anděl strážný nebo kdo nade mnou stál, ale neuvěřitelné se stalo skutečností a doktor McDonald se za mnou zastavil v nemocnici týden po mé nehodě. Neměl jsem ponětí, kdo to je, nějaký vědec či co. Řekl mi, že by mi mohl pomoci a pověděl mi příběh o Patricku Rummerfieldovi. Udělalo to na mě obrovský dojem a dalo mi to novou naději, ze které čerpám dodnes. Nebýt Zaca tenkrát na contestu, stoprocentně bych dnes nebyl tam, kde jsem.

Dlouhý léta jsme byli kámoši s Aaronem Cookem, za zlatých časů jsme spolu vymetali párty po L.A., založil pro mě speciální konto na PayPal, kam přispělo spousty lidí po celým světě. Kimarie Hunt, nevím co bych si počal bez této dámy, strašně moc mi pomáhá na mé každodenní cestě, občas nevím co dál, ale tito lidé mě vždy nasměrují tím správným směrem.

Přemýšleli jsme, jak pomoci sportovcům, kteří se dostanou do podobné situace jako já a vzniknul z toho fond ARF – Athlete Recovery Fund. Fond hodně pomohl mně, Mike Aitkenovi a dalším lide, kteří utrpěli nějaké těžké zranění. Podpora z fondu jde i rodinám postižených, proplácely se třeba letenky, aby se dostali ke svým blízkým, ubytování, finanční podpora, detailní informace o všem možným, nejbližší nemocnice, nejlepší doktor, cokoliv, tyhle věci můžou zachránit život. Je to fantastický, že něco takovýho funguje a moc díky Aaronu Cookovi, který přišel s tou myšlenkou, založil fond a tvrdě pro něj pracuje. Doufám, že už se nikdy nestane nic jako mě a jsem opravdu rád, že ARF má takovou podporu veřejnosti a může finančně pomoci zraněným sportovcům. Protože nikdy nevíte, jeden den jste profík, kdykoliv může přijít osudový pád a okamžitě jste v obrovských problémech, máte rodinu, děti, kdo za vás zaplatí účty?... Těžko popsatelná situace. Ještě jednou díky ARF.

Nedávno bylo druhé výročí tvý nehody. Co všechno se za tu dobu ve tvém životě změnilo?

Je to tak, už to jsou dva roky. Prošel jsem si tím nejhorším, poranění míchy je strašný zranění, nikdo si to nedovede představit. Jsou to obrovský muka, neexistují jednoduché dny, každý den je peklo, v noci nemůžete spát. Můj život se úplně obrátil na ruby. Mám stále velké zdravotní potíže, tělo si neudržuje stálou teplotu, chvíli je nízká, hned zase vysoká, snažím se omezovat prášky proti bolesti, beru toho mraky, denně čtyřicet různých tablet, který udržují mé tělo v rovnováze, proti bolestem, křečím, léky podporující oběh krve... Ale vždycky jsem měl dostatek síly se s věcmi poprat. Dokážu lehce pohnout rukou, když se hodně soustředím, dokážu někdy trošku pohnout nohou a cítím v ní určitou kontrolu. Vyžaduje to velkou vytrvalost a odhodlanost, aby se vám podařilo dělat nějaké pokroky, nechci skončit jako troska, která se jen zmítá v křečích a nic. Křeče mě chytají snad dvacetkrát denně, třesou se mi ruce, nohy, říkám sám sobě, že je jen tělo v šoku, srát na to, nejsou skutečný, nevěřím jim, odmítám to. Moje mysl mi říká, musíš jít dále, překonat to, zastavit kulku, pohnout horou... a o to se přesně snažím, překonat to a jít dále, i kdyby to trvalo třeba věčně.

Jak zvládáš každodenní činnosti? Máš v sobě stále dostatek síly a naděje?

Lidé to možná neví, má žena mě opustila a nechala mě na suchu. Jako bych neměl svých starostí dost, teď se s ní ještě soudím o děti. Ale nevzdám se, dokud budu dýchat, nevzdám to, odmítám se před ní sklonit, odmítám prohrát. Žena ode mě zkrátka odešla, víc o tom moc nechci mluvit, už kvůli tomu soudu.

Vždycky jsem se jí snažil vysvětlit, že jestli je tohle pro ní moc a nezvládá to, chápu to, rozejdeme se a zůstaneme přáteli. Prošel jsem hodně těžkým obdobím a ona taky, chápal jsem ji, ale ona jednala za mými zády a nebylo to od ní zrovna fér. Dlouho jsem tomu nevěřil, co o ní ostatní říkali, možná jsem tomu nechtěl věřit, komu však věřit, když ne vaší rodině a nejbližším přátelům?

Můj táta vždycky říkával: „Synu, jednoho dne pravda vyjde najevo.“ Měl pravdu. Má žena mě podváděla, zatímco jsem byl v nemocnici, je to tak a tím to pro mě skončilo. Měl jsem taky problémy s vísama. I když jsem se v Americe oženil, nikdy jsem nepožádal o občanství. Žena se na mě vybodla a nechala mě v celý tý imigrační byrokracii, jako bych neměl už tak svých starostí dost. Co všechno ještě kvůli tobě ještě budu muset do prdele snášet? Seru na tebe, nezlomíš mě, jednou se ti stejně akorát tak vysměju.

Řekni nám něco o STAY STRONG a jaký máš cíle s touhle značkou?

STAY STRONG je moje současné zaměstnání, je to firma na oblečení, kterou jsem založil já se svojí múzou, Kimarií Hunt, fantastická žena. Všechno začalo tričkama a náramkama, který dali dohromady Aaron, Marco a Chris, výtěžek šel potom na moje léčebné výlohy. Pak se přidalo Ogio se speciálním báglem pro mě, když jsem se dal trochu do kupy, Oakley udělali mojí řadu brýlí..... Nevím, jak jim všem dostatečně poděkovat.

Vysvětloval jsem Kimarii, že nechci vidět svoje jméno na každým triku, slogan „Stay Strong“ lidé spojují se mnou a tak vznikla firma na oblečení s tímto názvem. Začali jsme s širokým sortimentem triček, Chris Mason mi pomohl s designem, který vychází z tetování, co mám na prsou, díky brácho. Použili jsme ho na trička a dokonce i na sérii Oakley brýlí. STAY STRONG znamená cokoliv. Rozešel jsi se s dívkou, opustila tě žena, umřel ti tvůj pes, cokoliv. V životě je tolik věcí, který tě můžou dostat na kolena a STAY STRONG je na místě, buď silný kámo. Pamatuju si heslo jednoho mýho dobrýho kámoše, Roba Indriho: „když už si myslíš, že jde všechno do kytek, bež do sebe a poper se s tím.“ Stejně jako Mickey (kouč Rockyho ve filmu) v Rockym, nikdy na to nezapomenu, Indri mi byl vždycky velkou inspirací, a ačkoliv už není mezi námi, pro mě tu bude navždy. Každopádně STAY STRONG je tu, v současné době vyrábíme oblečení a různé doplňky. V Anglii mi pomáhá Marco a Chico a Státy má pod palcem Kimarie. Díky moc.

STAY STRONG oslovilo spousty lidí, je to skvělý pocit, když věci fungují a dokážu se finančně zajistit. Snažím se na tom hodně pracovat, zajistit svou rodinu, své děti, své psy a taky zajistit peníze na moje rehabilitace.

Koneckonců, vždycky musíte zůstat silní, ať už děláte cokoliv.

Jaké jsou tvé plány na příští řekněme tři roky? Chtěl by ses vrátit zpátky do Anglie?

Na to se mě ptá hodně lidí... Samozřejmě bych se do Anglie vrátil hrozně rád, vidět rodinu, kámoše, pořád je to můj domov. Je to trochu zvláštní, tady v Coroně (Kalifornie) si taky připadám jako doma, ale když jsem v Anglii, cítím, že tam patřím. Každopádně návrat nevidím reálně, mám problémy s tělesnou teplotou a Anglie se svým podnebím není zrovna nejlepší pro moje zdraví. V Kalifornii je přeci jen podstatně tepleji a to mému tělu svědčí. Bydlím tady na opravdu pěkným místě, mám tu děti, za barákem trailsy, učím na nich kluky jezdit, Mason je ještě malej, ale Seth už těžce diktuje bikros. Mým cílem ale je získat zpět tolik pohybu, kolik jen bude možné. O to mi jde především.

Kdyby se ti povedlo se úplně uzdravit, vrátil by jsi se ke kolu?

Určitě. Už bych ale nešel do double backflipů, není důvod, příliš velký psycho, vymotal jsem jich tisíce, ale ten jeden... Děsí mě, i když vidím svý kámoše dělat double beka. Myslel jsem si, že tenhle trik upadne do zapomnění po tom, co se stalo mně. Proč si musí pořád někdo zahrávat s osudem? Kdokoliv, kdo motáte double beka, rád bych všem s vážnou tváří řekl, rozmyslete si to, to riziko za to nestojí... věřte mi, něco o tom vím.

Jak jsem řekl, určitě bych jezdil na kole dál, ale už jen pro zábavu, mám teď svou práci, nemusím riskovat.

V současné době se vedou v bmx velký debaty o vození helem. Jaký je tvůj názor?

V tomhle mám úplně jasno a hodně mi to leží v žaludku, obzvlášť potom, co se stalo Mike Aitkenovi. Mike byl jeden z nejvíce inspirativních BMX jezdců vůbec, žádná o tom, a po jeho těžkým úrazu mluvil v nějakém videu a tam říkal, co by dal za to, kdyby měl tenkrát helmu... Každej, kdo si myslí, jak je cool, když jezdí bez helmy, by se měl zamyslet, helma má smysl.

My, tím myslím kámoše a celou řadu dalších PRO riderů, nemůžeme uvěřit, kolik mladých „cool“ týpků dneska jezdí bez helmy. Dokonce i na Mike Aitken Benefit Jamu se objevili lidi, kteří jezdili v klidu bez helmy a kopírovali (ať už přímo nebo přeneseně) styl ježdění Mika. To je jakoby se Mikovi smáli do ksichtu, neuvěřitelná ignorance. Byl jsem tam taky, abych Mika podpořil, seděl jsem si tam ve svým pojízdným křesle a s nechutí jsem tomu smutně přihlížel. Hell.

Jednu věc vím jistě, kdybych já nenosil helmu, byl bych už několikrát mrtvý. A v Baltimoru můžu být vděčný právě svý helmě, že jsem jen ochrnutý od krku dolu, místo aby ze mě zbyl jen kus žijícího masa se zničeným mozkem!!!!

Nedávno jsem taky nevěřil, prohlížel jsem si nějaký Ride mag, na titulce byl velký nápis poutající na příběh dvou největších úrazů, který změnily BMX (Stephen Murray a Mike Aitken). A vedle byla fotka jednoho dobrýho kámoše Mika, jak dělá superman na bangu (pravděpodobně Chris Doyle) a bez helmy!!! Jak tam proboha může dát někdo něco takovýho?

Chtěl by jsi tímto něco říci příští generaci jezdců?

Myslím, že každý si z toho může něco vzít. Co je na tom složitýho si vzít na ježdění skateboardovou kokosku? Doufám, že každý z bmx komunity a myslím tím i pořadatele contestů, bude číst tenhle rozhovor a jestli mají tihle lidi alespoň trochu respekt k těžce zraněným jezdcům, vezmou si helmu. Jezdit bez ní je opravdu zbytečně nebezpečný, věřte mi. Já jsem vždycky vozil helmu a díky tomu jsem mezi živými.

RIDERS ---- PLEASE WEAR YOUR HELMETS!!! ---- WEAR YOUR HELMETS AND STAY AliVE !!!

Pověz mi něco o lidech,"https://www.rephandbag.com/" kteří ti pomáhají s každodenními činnostmi.

Mám kolem sebe spoustu skvělých lidí, kteří mi pomáhají. Říká se, že lidé kolem tebe vypovídají o tom, jaký jsi ty sám. A já jsem šťastnej, jaký lidi mám kolem sebe.

John McDonald (Stephenův doktor) je pro mě velkou inspirací. Patrick Rummerfield, první člověk, který se kompletně zotavil z podobného zranění, dnes a denně mi dává naději. Kimarie opustila celý svůj život, aby mi mohla pomoci, dala mi toho hrozně moc, díky ní mám v hlavě jasno a vím co chci, ona je nejlepší žena, jakou jsem kdy potkal. John Jennings, když se dozvěděl, že mě opustila žena, se ke mně nastěhoval, aby se o mě mohl starat, moje nová žena, haha. Nevím, jak mu dostatečně poděkovat. Erika se mi stará o děti, dřív se starala o děti Nastyho a já mu ji sebral, hehe. Chris Mason se u mě občas staví, aby mi povyprávěl, kdo postavil pyramidy a kde bydlí ufoni... Tvrdí, že žije přes 400 let a já mu věřím. Chris je super, směju se s ním od rána do večera, i když na druhou stranu, už třikrát mi naboural dodávku, je příšernej řidič:-)

Všichni tito lidé mi pomáhají s věcmi, který bych sám nezvládnul. Chodí ke mně taky zdravotní sestra, je fajn, pomáhá mi vstát z postele, se sprchou a mytím, vozí mě do nemocnice na rehabilitace, za to všechno vděčím fondu Christophera Reevese. Táta mě jezdívá navštívit, dokonce se kvůli mě vybodnul na práci, aby za mnou mohl jezdit častěji a na delší dobu. Je mi velkou oporou, vůbec nevím, co bych si bez něj počal. Můj brácha Martin, to by bylo na knihu vyjmenovat, kolik věcí dokázal zařídit a co všechno pro mě udělal... Pak máma, to je jasný, bez řečí. Děda je borec, nejlepší. Babča...

Co však pro mě znamená nejvíc a jsem za to strašně, strašně moc vděčný, to jsou lidé z celýho světa, ani je neznám, lidé, kteří nějakým způsobem přispěli k mé rekonvalescenci. To mě hodně dostalo, mám pocit, jakoby celý svět stál za mnou, neuvěřitelný. Neexistuje způsob, jak jim dostatečně poděkovat. Tak chci alespoň teď zakřičet, chci nahlas zakřičet do celého světa, strašně moc díky vám všem za podporu.

Dobře ty... A co dál, kam se bude dále ubírat život Stephena Murraye?

Těžká otázka, fakt nevím. Začal jsem dělat mítinky s dětmi na školách, měl jsem nedávno první v Coroně v Kalifornii, bylo to úžasný, tisíce dětí, kteří tam seděli a poslouchali můj příběh. Myslím, že jim mám co říct a hodně to pro mě znamená, rád bych v tom pokračoval. Mám také spoustu plánů se STAY STRONG, uvidíme, jak to půjde.

A budoucnost? Budu bojovat se svým zraněním, chci se uzdravit a uzdravím se, raději tomu věřte. Boj teprve začal, ještě je hodně práce přede mnou, každopádně mě neodepisujte. Největší radost mi však dělají mé děti, těším se jak, budou vyrůstat, a těším se, jak si společně budeme užívat život.

STAY STRONG Stephen.